Smrt Málika al-Aštara a ztráta Egyptu
Imám Alí stanovil guvernérem Egypta Muhammada ibn Abu Bakra.
V roce 658 (38 let po Hidžře) Muávija poslal armádu 6000 válečníků v čele s Amrem ibn Aasem dobýt Egypt. Muhammad žádal Alího, aby mu poslal pomoc k obraně Egypta. Imám Alí(as) si uvědomil, že jediný člověk, který může zachránit Egypt ze spárů Muáviji a Amra ibn Aase, je Málik al-Aštar. Poslal jej tedy do Egyptu jako nového guvernéra a Muhammada ibn Abu Bakra povolal zpět do Kůfy.
Bohužel, Málik ani Muhammad nedorazili na místo určení. Málik odešel z Kůfy, aby se ujal správy Egypta, ale Muávijovi agenti převlečeni za pohostinné muslimy, čekali na hranicích, aby jej ,přivítali’. Podali Málikovi jed v nápoji a ten na následky otravy zemřel.
Ti, kteří otrávili Málika, svůj smělý čin okamžitě nahlásili Muávijovi a ten nemohl věřit svému štěstí. Ve své extázi radosti prohlásil, že dnes Alí ztratil svou druhou ruku. Zabitím Ammára ibn Yasira v bitvě u Siffínu připravil Alího o tu první.
Francesco Gabrieli
V těchto letech Amr bin al-Aas dobyl znovu Egypt pro Umájovce, když odstranil jedem Málika al-Aštara, kterého tam Alí vyslal jako guvernéra. (The Arabs, A Compact History, p. 69, 1963)
Pro Alího byla smrt Málika ohromná rána. Jestli kdy exitoval v Arábii muž, který byl ztělesněním celé armády, tak to byl Málik. Svou přítomností vzbuzoval důvěru v armádě a svým jménem zase hrůzu v srdcích nepřátel. Byl odvážný, inteligentní, rytířský a oddaný. Věděl, že Alí a Pravda jsou nerozdělitelní a ve své věrnosti Alímu byl ze všech nejstálejší. Byl jeho společníkem díky své úpřímnosti a své nezlomné víře a jeho pravou rukou ve všech obtížích. Měl obrovskou schopnost organizovat a řídit státní záležitosti. Imám Alí (as) řekl, : ,,Málik pro mne znamenal totéž, co já pro Proroka.’’
Ztráta Egyptu
Amr ibn Aas vstoupil do Egypta bez velké opozice a lehce porazil Muhammada ibn Bakra, který u sebe neměl žádnou armádu, kromě několika bojovníků. Syřané jej zajali a utýrali k smrti. Amr obsadil Egypt a ten se stal součástí Muávijovy nadvlády.
Alí miloval Muhammada ibn Bakra (syn prvního chalífy) jako svého vlastního syna. Jeho smrt byla pro něj dalším hrozným šokem, který musel bolestivě snášet. Pomodlil se pro něj za Alláhovo požehnání a milosrdenství pro jeho vznešenou duši.
V roce 659 Muávija pokračoval dále ve válce proti Alímu a skrze své agenty naháněl hrůzu lidem Džazíry a Hidžázu a ničil jejich morálku. Jeho kapitáni později páchali násilí a smrt nevinných lidí v Džazíře, Ain at-Tamar, Anbar, Madaen, Tima a Waqsa. Zabíjeli všechny muže, ženy a děti , které podezřívali z přátelství k Alímu a plundrovali veřejnou pokladnici, kdekoli ji našli.
Jeden z Alího guvernéru na pohraničí byl Kumayl ibn Ziyad. Požádal Imáma Alího (as) o povolení pustošit stejným způsobem Sýrii, aby tak donutil Muáviju ukončit vpády do Hidžázu a Iráku. Jeho žádost však obdržela charakteristickou odpovědˇ Imáma Alího, který mu odepsal:
,,Jen stěží bych od tebe očekával takový návrh, abychom pustošili města a vesnice Sýrie. Je pravda, že Syřané jsou našimi nepřáteli, ale jsou také lidskými bytostmi, a navíc- jsou to muslimové. Pokud provedeme nájezdy na Sýrii, je velice pravděpodobné, že obětmi našich trestných skutků nebudou syrští rabovači, kteří páchali násilí na našem pohraničí, ale civilní obyvatelstvo Sýrie. Je tedy správné a fér plundrovat a zabíjet lidi za hříchy, které nezpáchali? Ne. Oni nebudou platit za zločiny jejich vůdců. To nejlepší, co můžeme udělat, je posílit naši obranu proti nepříteli a zahnat jej dříve, než ublíží našemu lidu.’’
Imám Alí(as) vyzval Iráčany, aby se postavili proti Syřanům a bránili své domovy, bohužel bez odezvy. V zimě pro ně bylo na válečnou výpravu prý moc chladno a v létě zase příliš horko. Mnoho Iráčanů také stále pracovalo pro Muáviju výměnou za jeho dary a sliby a ti šířili v zemi neloajálnost a nespokojenost.
Jelikož proti Muávijovi nebyly podniknuty žádné kroky, povzbuzení syřanští nájezdníci pronikali stále hlouběji a hlouběji do Iráku.
Imám Alí (as) učinil mnoho pokusů, aby probudil Iráčany z jejich letargie a netečnosti, oni se však chovali jako kdyby jim nájezdy Syřanů vůbec neubližovaly. Jejich postoj- ,hlav v písku’ Alího natolik rozhněvala, že jim oznámil, že pokud neuposlechnou jeho příkazy a nechopí se zbraní na obranu hranic, tak je nechá v Kůfě a odejde s hrstkou svých věrných stoupenců zastavit nepřítele sám, bez ohledu na důsledky.
Tato pohrůžka byla účinná a Iráčané ho nakonec ujistili,že jej uposlechnou atˇ v míru nebo ve válce.
Imám Alí (as) okamžitě zorganizoval armádu a zmobilizoval jednotky. Jednotlivým vůdcům pak nařídil, aby se s jednotkami utábořili na místě Nuchayla poblíž Kůfy.